Přehled aktuálních právních novinek v České Republice

Preventivní restrukturalizace

V souvislosti s implementací směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023 ze dne 20. června 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení, která pracuje se základními tématy, jimiž jsou osvobození od neuhrazených dluhů pro podnikatele v oddlužení a zakotvení nástrojů včasného varování, se do českého insolvenčního práva dostane také nový institut tzv. preventivní restrukturalizace. Ačkoliv je proces přijetí příslušného českého implementačního zákona stále ve svých raných fázích (byla zřízená expertní skupina), tak je toto téma i vzhledem ke ztížené ekonomické situaci, způsobené paletou opatření přijatých pro boj se současnou pandemií koronaviru, pro mnoho podnikatelů nyní aktuálnější než kdykoliv dříve.

Preventivní restrukturalizace by měla představovat nástroj pro životaschopné podnikatele, který jim umožní řešit své finanční problémy včas a jinak než cestou insolvence. Jedná se o určitý mezistupeň, kdy se podnikatel ještě nenachází v úpadku, nicméně dohoda se všemi jeho věřiteli již z různých důvodů není možná.

Předpokládá se, že preventivní restrukturalizace by měla být jakýmsi hybridním řízení, jehož základem bude vyjednávání dlužníka s jeho věřiteli doprovázené určitým drobným zásahem ze strany soudu. Podstatou nebude kolektivní uspořádání veškerých dluhů podnikatele, tak jak je tomu v insolvenčním řízení. Řešeny budou výlučně pohledávky dotčených věřitelů, tedy ty, které si dlužník výslovně určí.

Jak již bylo naznačeno výše, cílem celého procesu je dosažení shody v podobě přijetí restrukturalizačního plánu. V tomto ohledu bude hrát stěžejní roli test životaschopnosti dlužníka, tedy schopnosti udržet závod dlužníka v provozuschopném režimu. Při potvrzování restrukturalizačního plánu bude soud vycházet z vyvratitelné právní domněnky založené právě na dohodě mezi dlužníkem a jeho věřiteli. Pro případ, kdy věřitelé nevysloví projektu restrukturalizace podporu, nabízí se pro splnění testu životaschopnosti ještě další možnosti řešení, a to například v osobě restrukturalizačního poradce, auditora nebo testu modifikované mezery krytí.

Preventivní restrukturalizaci nebude možné použít na okruh pohledávek zaměstnanců, pohledávek z výživného a pohledávek z deliktů. Omezení stíhá také tzv. sporné pohledávky. Tyto budou zjištěny pouze ve své nesporné výši. Již nyní není pochyb o tom, preventivní restrukturalizace znamená významný posun v českém insolvenčním právu a nezbývá než sledovat, jaké další změny nám směrnice o restrukturalizaci a insolvenci ještě přinese.

Zákaz sjednávání právních domněnek a fikcí ve smluvních vztazích

V současné smluvní praxi je zcela běžné sjednávání tzv. právní fikce, popř. právní domněnky (ať už vyvratitelné či nevyvratitelné). Tuto praxi bude nyní nutné přehodnotit s ohledem na aktuální rozsudek Nejvyššího soudu, který (zdá se, již s konečnou platností) rozhodl, že právní domněnky ani fikce nelze ve smlouvách platně sjednat.

Pro sjednání domněnek či fikcí se ve smlouvách nejčastěji používají formulace se slovními spojeními jako “má se za to, že”, “platí, že”, “považuje se za” nebo “hledí se na”.

Nejčastěji se používají v souvislosti s doručováním (“písemnost se považuje za doručenou uplynutím tří dnů od odeslání”), okamžikem zaplacení (“platí, že kupní cena je uhrazena okamžikem jejího připsání na bankovní účet prodávajícího”), nebo okamžikem dodání či předání (“plnění se se považuje za akceptované v případě, kdy …”).

Důvod pro jejich používání je přitom zřejmý – umožňují totiž stranám jednoduše sjednat nebo zakotvit v čase určitý předpoklad, který ve skutečnosti mohl, ale nemusel být naplněn. Ve výsledku tak dochází ke zvýšení právní jistoty ohledně určitých otázek, které by jinak mohly být sporné nebo těžko prokazatelné.

Otázka možnosti sjednat ve smlouvě právní domněnky a fikce se v rozhodovací praxi soudů neobjevila poprvé. Nejvyšší soud se jí zabýval již v letech 2008 - 2010 a již tehdy jednoznačně uzavřel, že právní domněnku může založit pouze zákon a nikoliv dohoda stran. Argumentace soudu tehdy stavěla především na skutečnosti, že smluvně sjednaná právní domněnka ve svém důsledku modifikuje (převrací) důkazního břemene v případném sporu – tedy veřejnoprávní institut procesního práva, jehož modifikaci procesní předpisy nepřipouští.

Tato starší judikatura se však vztahovala pouze na situace řídící se tehdy platnými předpisy (občanským a obchodním zákoníkem), které po rekodifikaci od roku 2014 pozbyly účinnosti. Současně nebylo zcela jednoznačné, jestli by se měla aplikovat pouze na tzv. nevyvratitelné domněnky, popř. na domněnky a fikce obecně. V důsledku těchto nejasností byla judikatura odbornou veřejností i praxí spíše zpochybňována a nadále se připouštěla možnost sjednat si smluvně alespoň vyvratitelné domněnky. Tento přístup byl navíc posílen po již zmíněné rekodifikaci v roce 2014, když nový občanský zákoník stavěl na zásadě autonomie vůle smluvních stran.

Veškeré nejasnosti však, zdá se, rozptýlil právě aktuální rozsudek Nejvyššího soudu, který navázal na svou starší judikaturu a výslovně potvrdil, že dohodou stran nelze sjednat nejenom fikce a nevyvratitelné domněnky, ale ani domněnky vyvratitelné.

Přestože i v tomto nejnovějším rozsudku soud posuzoval situaci podle právních předpisů účinných před rekodifikací, jádro jeho argumentace i nadále tkví v rozporu s procesními předpisy (které v tomto ohledu nebyly měněny). Lze tedy očekávat, že přístup Nejvyššího soudu bude stejný i v případě smluv uzavřených po roce 2013. Důsledkem výše uvedeného je potom (relativní) neplatnost takto sjednaných domněnek a fikcí, která může značně ovlivnit rovnováhu práv a povinností obsažených ve smlouvě a narušit právní jistotu nejen v případě vzniku sporů.

Pro minimalizaci těchto negativních důsledků doporučujeme nechat si smlouvy zkontrolovat a pokud jakékoliv právní domněnky nebo dokonce fikce obsahují, projednejte situaci se smluvními partnery a pokuste se dojednat dodatky upravující tyto problematické formulace. Zpravidla totiž bude možné taková ustanovení přeformulovat, udržet je v platnosti, a tedy i zvýšit právní jistotu.

Změny v pracovněprávním doručování

Doručování pracovněprávních dokumentů je jedním z evergreenů pracovního práva, a tedy i související novela zákoníku práce, která byla schválena Senátem 10. června 2020, bude patřit mezi velmi sledované předpisy.

Změny zahrnují i oblast doručování písemností týkajících se vzniku, změn a skončení pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, jakož i písemností týkajících se odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance, odměňování (mzdový výměr či platový výměr) nebo záznamu o porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce. Tyto písemnosti je nutné v současné úpravě doručovat zaměstnanci do vlastních rukou (stávající § 334/1 zákoníku práce). To se v praxi děje buď přímo na pracovišti, v bytě nebo kdekoliv je zaměstnanec zastižen, anebo prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací a není-li to možné, tak skrze provozovatele poštovních služeb (podle § 334/2 zákoníku práce).

Nová úprava nahrazuje tento koncept (kde bylo možné si prakticky dobrovolně vybrat, jakým způsobem bude v praxi doručeno) a zavádí “prioritní” preferovanou variantu, kterou je doručení do vlastních rukou na pracovišti (tedy byl vypuštěn současný “povinný” pokus o doručení písemností v bytě zaměstnance či jinde, kde může být zastižen).

Až v momentě, kdy nebude možné využít výše uvedenou preferovanou variantu doručení na pracovišti, tak se zaměstnavateli otvírají (již zcela dle jeho volby) následující varianty:

• kdekoliv bude zaměstnanec zastižen;
• skrze datovou schránku;
• prostřednictvím provozovatele poštovních služeb; nebo
• prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací.

Ačkoliv se tak již několik let v praxi děje, tak je ve výčtu nově výslovně uvedena i alternativní možnost doručování do datové schránky, pokud nelze doručovat do vlastních rukou na pracovišti. Praktické je, že v takovém případě již není nutné splnit další podmínky (písemnost již nemusí být podepsána uznávaným elektronickým podpisem a zaměstnanec nemusí do tří dnů potvrzovat zaměstnavateli převzetí takové písemnosti datovou zprávou podepsanou svým uznávaným elektronickým podpisem).

Je však nutné podotknout (vedle očividného háčku spočívajícího v tom, že datovou schránku má zřízenou zatím jen malé množství fyzických osob), že tento způsob lze ze strany zaměstnavatele použít jen v momentě, kdy k němu zaměstnanec udělí písemný souhlas (buď pro každý jednotlivý případ doručení, nebo paušálně).

Co se týče písemného doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, tak zde bude hlavní rozdíl v tom, že zaměstnavatel již nebude zasílat písemnosti na poslední adresu, která mu je známa, ale na adresu, kterou zaměstnanec zaměstnavateli písemně sdělil (tím se přesouvá část odpovědnosti za řádné doručení na zaměstnance). Zamrzí, že zákonodárce nepřidal podrobněji rozepsanou možnost doručování pomocí emailové korespondence (který by byl efektivním prostředkem doručování písemností v pracovněprávních vztazích), nicméně i tak představuje novela velký posun vpřed.